Platoon (Četa)

2. května 2014 v 15:39 | Inna |  Srdeční záležitosti
Přeju všem čtenářům krásné páteční odpoledne. Popravdě, napsala jsem to jenom ze slušnosti. Protože slušná jsem. Skoro.
Rozhodla jsem se přispět do rubriky mých srdečních záležitostí. Mezi které neodmyslitelně patří film, o kterém zde budu básnit.
Film pojednává o válce ve Vietnamu. Jak vám tedy jistě dochází, není to žádný slaďák nebo komedie. Byl natočen již v roce 1986, takže se rozhodně nejedná o nějaký nový filmový trhák. Podle mě je však tento film mnohem lepší než většina slátanin, které se točí v dnešní době.
Mám k tomuhle filmu opravdu velký vztah. Celé to téma, které se zaobírá Vietnamskou válkou mě neskutečně zajímá a když jsem poprvé natrefila na Četu, musela jsem si to ihned pustit.
A teď k samotnému příběhu. V hlavní roli se zde ukáže Charlie Sheen, hrající zelenáče Chrise Taylora, který se rozhodl pomoci americkým vojákům v této prekérní válečné situaci. Jelikož je v četě nový, nikdo ho nebere moc vážně, po pár dnech zjišťuje, že boj nepanuje jen mezi Vietkongem a jimi, nýbrž v samotné četě, ve které se nachází. Rigorózní seržant Barnes, kterého ztvárnil Tom Berenger, totiž naprosto nesouhlasí s názory seržanta Eliase, kterého si zahrál vynikající herec Willem Dafoe, a proto mezi nimi vznikají velké rozpory, což při již dost velkém nátlaku situaci moc nepřidává.
V hereckém obsazení se objevil ve vedlejší roli i můj miláček, Johnny Depp. Dále Kevin Dillon nebo třeba Mark Moses.
Když jsem s lidmi o tomto filmu mluvila, tvrdili, že je to moc brutální a nebyli z něj nějak nadšení. Já jsem ovšem toho názoru, že film je to perfektní. Ano, uznávám, že brutální rozhodně je a v některých chvílích máte buď chuť nadávat a nebo slabší povahy se s lítostí možná rozbrečí. Ale o tom ten film je. Režisér tohoto filmu sám proti Vietkongům bojoval a proto moc dobře věděl jak stvořit mistrovské dílo, které bylo v roce 1986 oceněno Oscarem.
Na závěr bych chtěla dodat, že popisovat válečný film je nesmírně těžké. Víte, mohla bych vám popsat všechno, co se ve filmu všechno odehrálo, ale z toho byste neměli zážitek. U mariňáckejch filmů se prostě děj jen tak zfleku popisovat nedá. Všechny totiž pak zní jako jeden a ten samej, nudnej film. Ale není tomu tak. Všechny ty filmy (dobře, všechny ne) mají totiž svoje osobní kouzlo. Každý z nich v sobě má to něco, co vás prostě zaujme. Já například, jakmile jsem se dočetla, že je to film o válce ve Vietnamu, věděla jsem, že si to musím pustit. A jsem ráda, že jsem tak vykonala, protože od té doby, co jsem si to prvně pustila, je to jeden z mých nejoblíbenějších filmů vůbec. Tím jak je natočený, díky hereckému obsazení a hlavně díky tomu, že ten pocit, který po celý ten film máte, je neskutečný.























Mrkněte na trailer, třeba vás tím přiměju se na to podívat. A jestli ne. Tak je mi to jedno, nevíte o co přicházíte. :D
 

Věděla jsem, že se dočkám

30. dubna 2014 v 19:49 | Inna |  Naprosto (ne)důležité postřehy a názory...
Nebloguju 14 dní a najednou, čuchám čuchám nějaký zajímavý téma týdne. Joo, tohle bylo dost podlý. Asi si tvůrci blogu mysleli, že tenhle týden už na blog nezavítám a proto sem dají tak dobré téma jako jsou závislosti. Ale, pche. Díky Bohu, že je KONEČNĚ téma, které má hlavu a patu. Vsadím se, že příští týden to bude něco ve stylu nesmrtelnout chrousta a podobně.
Přejdu k samotnému jádru věci.
Závislosti.
Schválně jsem si vygooglila tetu Wiki(pedii), co mi ona sama k tomu poví.
Závislost je stav, kdy někdo je podmíněn nějakou okolností nebo situací, kterou potřebuje (nebo si myslí že ji potřebuje) ke své existenci. Živé organismy jsou závislé na dostatku kvalitní potravy, vody, vzduchu atd. (jo, já jsem živej organismus a jsem závislá na dostatku kvalitní čokolády!!!!)Toť pár moudrých slov úvodem od tetičky Wiki.
Pro každého je závislot asi něco jiného. Je tomu již dlouho, co mezi největší a nejnebezpečnější závislosti patří drogy a alkohol.
Ale na tohle téma existuje mnoho článků, a tím já se zabývat nechci. Můžu vám tu sice popsat story o tom, jak je to nebezpečný a nic se nemá přehánět a bla bla bla. Jenže, nic novýho.
Zaměřím se na jiné závislosti, o kterých se sice taky mluví hodně, ale ne tolik jako o již zmíněných drogách a alkoholu.
Podívám se na to ze svého hlediska, na čem jsem závislá já
Začneme klasicky. Počítač
Joo prostě joo, i když v dnešní době možná ten počítač převálcoval mobil. S dnešními technickými vymoženostmi ten počítač zapnu tak 3x do týdne. Ovšem mobil mám v ruce pořád. Instagram, facebook, snapchap. Ano, tyto příšerné aplikace navštěvuji zpravidla dennodenně. Nejsem na to pyšná, ale v dnešní době nepatřím k nějakým exotům. Protože v dnešní době spíše patří k k exotům ti, kteří alespoň jednu z těchto aplikací nevyužívají.
Mezi další z mých závislostí patří jídlo.
Fakt hodně dobroučký jídlo. Potrpím si na kvalitní a zdravou stravu. Ale hlavně bohatou a pestrou. Žádný KFCéčka, Mcky a tak dále. Už jen kvůli tomu, že jsem vegetariánka. Ale navíc, dělají tam srajdy, s prominutím. KFC, proklatě dobré drahé kuře.
Kromě kvalitní a zdravé stravy ale taky občas zhřeším. Za velký hřích považuju čokoládu. Čokoláda je moje životní láska. Nedokážu si ji alespoň jednou za čas odpustit.
Jenže, pak je na řadě cvičení.
Další závislost. Nedokážu si představit, že bych snědla 3 proužky toho sladkého, úžasného zla (čokoláda), aniž bych pak alespoň hodinu nedřela.
Hudba také patří mezi neskutečnou závislost. Opravdu. Není dne, kdy bych si neposlechla nějakej pořádnej hard rock, heavy metal nebo grunge. Ale, co se hudby týče, nemyslím tím jen samotný poslech hudby. Mám na mysli také hru na kytaru a zpěv. Jsou to věci, co mě neskutečně naplňují.
V závěru bych chtěla dodat, že je docela ošemetné se zmiňovat, za velkou masu lidí, o nějakých závislostech. Proto jsem zejména mluvila jen za sebe. Každý z nás má totiž jinou úchylku.
Tleskám tomu, kdo celý článek přelouská a uděluji mu řád zlaté vařečky (a hlavně ho uděluju sobě, za to, že jsem to vůbec napsala).

Chce to potlesk

Opravdu. Nadpis článku mluví za vše. Asi to vypadá, že jsem zapomněla snad heslo na blog a proto nepřispívám. Jenže, to by bylo v té lepší variantě. Pravdou je, že si už tak týden říkám: "Napíšu nějaký článek." Pak je ale opak pravdou.
Vždycky mě přejde chuť. V hlavě se mi zmítají myšlenky, které mě od toho psaní nějak odrazují. Nečtou si to, k čemu to je, bla bla bla..
Pak si ale vzpomenu na ty 3-4 lidi, kteří to zde opravdu párkrát navštíví a přispějí nějaký komentář. To mě docela motivuje k téhle "samomluvě" (samopsavě? eee :D).
Dnes tedy konečně přidám (kromě tohoto článku) další tip na film (možná dva..jenže, ehm..znám se, budu ráda když napíšu alespoň jeden :D) a taky jeden nebo dva hudební tipy. Ať jsem trošičku akční. Až na to že vás to nezajímá, ale to zase nezajímá mě, že vás to nezajímá (joo, já vím, že vás nezajímá, že mě nezajímá, že vás to nezajímá..blablablabla).
Mimochodem, vyskočila tady na mě ta "reklama" na MISS BLOG.CZ a v hlavě mi problesklo, že bych to mohla zkusit.
Pak jsem si vzpomněla na to jak vypadám a nápad byl na přihlášení se byl fuč.
 


Velký bratr tě vidí

Dobře, ten nadpis je trochu mimo - a ten, kdo nikdy neslyšel o TV show Big Brother je právě ještě víc mimo. :D
Tím nadpisem jsem nějak chtěla upozornit na to, že jsem rockovýho basstarda nevymazala z hlavy. Vlasně. Chodím sem docela často. Ale nejsem schopna ze sebe něco vyplodit. Pche. Však co. Kdo to čte? Max tak tři lidi, takže, věřím, že se beze mě obejdete. Jenže, protože jsem tak neskutečně hodná, i těm třem jedincům jsem se rozhodla ozvat - takže přátelé, ano žiju!
Předevčírem měl narozeniny můj manžel, Sebastian Bach (ne, nemyslím Johanna, ale bývalého frontmana skupiny Skid Row). Nejhorší na tom je, že ještě neví, že je můj manžel. To se ale změní, v červenci, na Masters Of Rock mu to hezky povím (fajn to asi ne, ale tak, co já vím..:D) !! Uii, jak já se strašně těším, až ho uvidím naživo. Fajn, sice má ty nejlepší roky za sebou, páč ve čtvrtek slavil 46, ale who cares. Zamlada to byl krasavec. A nejlepší na tom je, že mám velice důvěrný vztah k jeho kopii (vypadá přesně jako Bach, akorát nemá háro jako on, ale je prostě..no, jednoduše, mňam <3, záviďte mi).























nůů, Sebastian :-*

A když teda jsem ten rockovej basstard, chtělo by to i něco o hudbě, jelikož dnešní datum se nese ve vzpomínkách na průkopníka hudebního stylu grunge, Kurta Cobaina. Je tomu 20 let, kdy se střelil do hlavy. 20 let od konce Nirvany. Když budu upřímná, ke Kurtovi jsem nikdy nijak extrémně nevzhlížela. Nikdy jsem ho neměla ráda. Možná je to tím, že všichni ho hrozně žrali. A nechápu proč. Když se řekne grunge, tak si všichni vybaví Nirvanu (nebo spíš možná jen samotnýho Kurta, páč ostatní členy Nirvany jménem neznaj..), a když si tu Nirvanu vybaví, vzpomenou si na Smells Like Teen Spirit. A tím končí. Pak se považujou za její fanoušky, i když znají jen Kurta a jednu písničku. Však co, who cares, budu za drsňáka, když umím prvních 8 tónů Smells. Johooo jsem největší rocker (tralalala, trocha ironie takto navečer neuškodí). Ale když se těhle blbečků zeptáte na víc songů od nich - vědí hovno (ale hlavně, že jsou to velcí fanoušci). Pravej fanoušek přece o tý kapele něco víc ví, no ne? A právě proti těm opravdovejm fanouškům nic nenamítám. Stejný jako když já žeru Guns N' Roses (jakože fakt moc, vím o nich toho tolik, jak kdybych byla jejich stará dobrá známá :D), taky beru, že třeba někdo není fandou GN'R a nemá je rád. Prostě mě akorát strašně serou ti, co chtějí být zajímaví, tak začnou hlásat jací jsou to fanoušci Nirvany. Už jsem se setkala s mnoha lidma, které řadím mezi ty, již zmíněné, blbečky, co se považují za "fanoušky" a znají od nich jednu píseň. To já se třeba hrdinsky přiznávám, že jsem nikdy nebyla fandou Nirvany. Znám od nich, myslím podle názvu, jen tři písničky (to je možná víc, než znají někteří ti rádoby fanoušci). Smells Like Teen Spirit, Rape me a Lithium. Tím končím, víc nevím, snad jen že mají album s názvem Nevermind. :D Ať je to jak chce, Kurta milovali a milovat budou miliony lidí po celým světě. Je to prostě legenda. Takže: Nechť je ti zem lehká, Kurte.

Kurt Cobain

Pro mě osobně je dnešní datum mnohem smutnější kvůli jiné osobě, která v tento den před 12 lety přišla o život, díky kokainu a heroinu. Layne Staley, frontman grungeové skupiny Alice In Chains. Je docela smutný, že se dnes všude mluví jen o Kurtovi a na Layneeho se zapomíná. Měl neskutečně zvláštní hlas. I přes to, že Alice In Chains obnovili v roce 2005 činnost s novým vokalistou, Williamem DuVallem, tak to není ono. Layne se prostě nahradit nedá. Odpočívej v pokoji, Layne.


Layne Staley

Ah jo, zase kilometrovej článek, kterej si po sobě přečtu maximálně tak já a ostatní se dostanou maximálně tak na konec prvního odstavce. Pche. Čtěte lidi, čtěte.

Čusbusautobus, Inna.

Basstardův velice pestrý studijní život

Neozvala jsem se více než týden, jsem to ale ostuda. Nejspíše jste na tento blog totálně zapomněli (dobře, většina z vás hlavně ani nevíte, že tenhle blog existuje, ale who cares). Každopádně jsem tady. Říkala jsem si, že by neuškodilo se také někdy ozvat. Tak to tedy plním a ozývám se.
Konečně je páteček. Bájo, bájo, bááájo. Zítra jedu s mojí nejlepší kamarádkou do Olomouce, do Šantovky. Trošku vypustit nervy z hlavy a rozfofrovat prašule za hadříky, boty a papání. :D
A teď tedy k jistému osvětlení této temné situace - tedy nepřispívání na blog. Jedním z důvodů, proč sem nechodím je, že se pořád musím učit, učit a učit. Když se chvilinku neučím, jsem s přáteli. Nějaké ty další chvilinky volna zase zaplním večerem stráveným u televize nebo fejsbůčku, protože už jsem opravdu unavená a chce to nějaký ten odpočinek.
Další z důvodů, proč se sem nedostavuji je stálá bezfantazíjnost.
A pak taky určitá nechuť. Jooo, všichni jste nechutní. :D Ne, žertuju. Ehm ehm. Jde prostě o to, že jsem totiž strašňácky líná něco psát. Mimochodem, nejsem na svém notebooku a můžu říct, že tenhle krám mě dost rozčiluje. Místo té tečky za tím "rozčiluje" měl být vykřičník, ale tento krám vynechává písmenka a neví, co to je vykřičník.
Už přestávám brečet nad dalším tématem týdne, které je opět naprosto mimo mě a už se nebudu nad článkem na téma týdne dál nějak rozčarovávat.
Dnes nejspíše přidám nějaký hudební tip či nějakou moji srdcovku.
Teště se, netěšte, jak chcete.
Žijte blaze, Inna.

Pearl Jam (Unplugged)

10. března 2014 v 21:59 | Inna |  Hudební tipy
Pearl Jam miluju. Patří do kruhu mých největších miláčků. Když někdo zmíní hudební styl grunge, tak se mi jako první nevybaví Nirvana, jako většině lidí, ale právě tito perfektní hoši. Hlas Eddieho Veddera je nepřekonatelně úžasný. Zvláštní. A hlavně - umí zpívat naživo! Neskutečně miluju všechny unplugged videa z koncertu pro MTV. Všechny ostatní články kapely ukázaly, že jsou parádní hudebníci, talentovaní!
Pro ukázku jejich hudebního talentu jsem vybrala alespoň pár ukázek z vystoupení. Celé je to v akustické podobě, ale jestliže se i Vám zalíbili - doporučuji poslechnout i v originále, zase to má jiný říz!

State Of Love And Trust






















Pod perexem naleznete více ukázek.

Pšt

10. března 2014 v 21:40 | Inna |  Naprosto (ne)důležité postřehy a názory...
To je ale název článku co? Nic jiného mě nenapadalo.
Vážně nevím, kdo ty témata vymýšlí. Ohlušující ticho? To jako vážně? To zase bude článek. Opět mě má naprostá bezfantazijní hlava přelstí a tenhle článek bude nuda.
Fakticky jsem přemýšlela nad tím, jak tento článek pojmout.
Zkusím to zase vzít z více hledisek.
Takže, co je tedy ohlušující ticho? Řekla bych, že co se týče jazykovědy, tak je to slovní spojení, které nedává smysl. Tedy oxymorón. Toto slovní spojení si nejspíše přečteme v nějakých poeziích. Protože do životopisu si asi nebudete psát o tom, že toužíte po pracovišti, kde je ohlušující ticho. :D V dnešní době snad raději ani nepište po čem toužíte. Pracovní příležitosti jsou totiž v této době opravdu minimální.
A co je podle mě ohlušující ticho? Ufff.. Tak teda pšt, musím se soustředit! :D Je to ticho, které je možná až trochu nepříjemné. Já sice osobně preferuji ticho před nějakým větším rámusem ale, všeho moc škodí. Moment ohlušujícího ticha také nastává v mnoha případech překvapení, strachu, očekávání či smutku. Takže docela často.
Já osobně jsem prodělala přibližně 6 krát zánět středního ucha a to se podle mě také vztahuje k tématu - jelikož ten pocit, když neslyšíte absolutně nic. To je ubíjející.
A pro mě je ještě více ubíjející tohle téma týdne. :D Napsat vůbec pár řádků mi teda málem rozdrásalo všechny nervy. Nejsem schopna toho, vymyslet nějaký kloudný článek.
Už radši nebudu slibovat, že v příštím článku se polepším - je mi jasné, že to co příjde mi zase rozežere mozkové buňky a stejně nic pořádného nevymyslím.
Proto čekejte za chvíli oddychový článek, který se mi bude psát podstatně lépe a tím jsou Hudební tipy.

Nikdy není dost zle, aby nemohlo být ještě hůř

Dnes na Vás uvalím trochu pesimistické nálady. Možná víc než trochu. Kdybych nebyla slušná, asi ze sebe vypíšu ty nejprostější výrazy, co znám. Ne, vážně. Všechno mě tak neskutečně se..štve. Nejraději bych se zavřela do temné místnosti (nesměla by být, ale moc malá - jsem klaustrofobik), sama samotinká, abych měla od všech klid.
Samozřejmě, že se přetvařuju! Přede všemi. Vlastně, chvilkama i sama před sebou. Vtipkuju, směju se, ale nejsem šťastná.
Všechno se na mě sype. Asi tak před týdnem bych řekla, že jsem naprosto šťastná, vyrovnaná, bez sebemenších stresů. Ale teď?! Mám chuť rozbít všechno v dosahu mých rukou (vlastně i nohou - do všeho bych s chutí kopla).
Nehodlám psát, co přesně mě vlastně štve. Jsou to osobní důvody. Každopádně je to k nevydržení.
Alespoň, že v té škole se mi zase daří.
Prostě nálada pod psa. Mám chuť někomu něco províst. :D Jsem strašně škodolibá, možná se mi to jednou vymstí, ale v tuto chvíli je mi to jedno. Ke všemu jsem víceméně lhostejná. I když na to nejsem pyšná.
Mimochodem. Víte jak jsem zmiňovala minulý týden o tom, že se téma týdne nevyvedlo? Ne nevíte. Když jsem viděla dnešní téma týdne, myslela jsem, že mě klepne. To si ze mě opravdu dělají srandu. :D Ohlušující ticho. "Paráda".
To zase bude várka keců, duševně se na to připravte.
Večer kromě článku na téma týdne také přidám i nějaký hudební tip, tak se těšte, netěšte, jak chcete. :D

Inspirace se zatoulala do krajů, mně neznámých

Zdravím všechny čtenáře, čtenářky a ostatní zbloudilce, kteří se zde ocitli! Konečně jsme se dočkali vytouženého pátku. No, co víc si přát. Navíc, dnešní posezení s kamarádkou v kavárně s frappé a medovníkem(věřte, že většího blázna do medovníků jste neviděli!!). <3
Od pondělního večera zde nepřibyl žádný článek. Jakto? Moje inspirace na články se zatoulala a ještě nepřišla zpátky. Takže doufám, že co nejdříve se zase objeví.
Na nějaký prudce inteligentní článek teď nemám mozkové buňky dostatečně v provozu. Buňky mě totiž opustily po dnešním nadlidském výkonu při biologii. :D Navíc, jednička z matiky..to je u mě taky na potlesk. Nejsem prostě na přírodní vědy úplně vybavená přirozeným talentem.
Docela jsem přemýšlela nad tím, zdali byste měli zájem o to vědět, jak vypadám? Dobře, fajn, uznávám, že to zní docela uhozeně. Ale myslela jsem to tak - ukázat svou pravou tvář. Fajn, to jsem zase napsala jako idiot. Ok, tak jinak - zajímalo by Vás, jak vypadám? :D Vážně totiž nemám nápady na články. Jsem extrémně pracovně vysílená a na nějaké hlubokomyslné projevy nemám nervy.
Proto mě napadlo, postnout svoji fotku, abych se necítila provinile z toho, že vůbec nic nepřidávám.
Upozorňuji, že je to jen na vlastní nebezpečí, jestliže byste někdo chtěl vědět, jak vypadám! :D

Tabu?

3. března 2014 v 19:44 | Inna |  Naprosto (ne)důležité postřehy a názory...
Dobrá, tak kam se na nové Téma týdne hrabe to minulé. Říkala jsem si, že když mi nevyhovovala fantazie, tento týden bude určitě nějaké skvělé téma, o kterém se budu moci vypovídat. Těšila jsem se z toho, že se rozepíšu. Ovšem natěšení a úsměv opadl, jakmile jsem si zobrazila hlavní stránku blog.cz. Téma, o kterém nikdo nemluví. Děláte si srandu? :D Opět, dámy a pánové, očekávajte hroudu nic neříkajících slov, které nedávají smysl.
Rozhodla jsem se tedy na to podívat dle svého uvážení. O čem já nemluvím? Co se mi zdá jako takové tabu? Řekněme, že jsem možná až moc otevřený člověk a nedělá mi problém se bavit o mnoha věcech. Zkusím se však na to podívat z širšího hlediska, jednoduše, očima někoho jiného.
Zráta někoho milovaného. Ať je to osoba mnou milovaná nebo osoba milovaná člověkem mi blízkým. Většinou o tom nikdo nechce hovořit. Pokud tedy má dostatek úcty. Jestliže nás však tento člověk opustil před mnoha lety, je poněkud snažší o tom konverzovat. Stejně to ale pořád bolí.
Ještě jednou bych k tomuto tématu vyzdvihla ty, již zmíněné, milované osoby. Ovšem, tentokrát zase z jiného pohledu. Myslím tím člověka, který je tajně zamilovaný do jisté osoby. A o to právě jde, to klíčové slovo tajný. Jestliže je to tajná zamilovanost, tak taky s tím za osobou nepříjdete, že ji vroucně milujete, nemůžete bez ní žít a podobně po otázce: "Hele, kolik je hodin, prosím tě?" Prostě to v sobě dusíte. Nemluvíte o tom.
Co se sexu týče, je to docela ošemetné téma. Ale, rozhodně si nemyslím, že to je téma, o kterém nikdo nemluví. Právě naopak. Možná se o něm mluví až příliš. Zejména u pubertálních výrostků, kteří neví, jak víc zamachrovat před kamarády.
Špatná životní situace. Jestliže jste po krk v dluzích, tak o tom taky těžko budete vykládat každému, koho potkáte. Pokud teda nesedíte každý večer v hospůdce, necháváte si od ostatních platit, s tím, že jim to vrátíte "hned, jak budete mít". Jenže, jakmile jste totálně na mol, vyžvaníte jim všechno o tom, jak jste v háji a nemáte ani na chleba.
A pak je tu takzvané tajemství. Předpokládáte, že když se Vy svěříte druhé osobě - můžete jí důvěřovat. Ale ne vždy tomu tak je. Tajemství má být něco, o čem nebude ta druhá osoba už s nikým mluvit, jestliže to nemá dovoleno. Drbny jsou ale všude a my se jim neubráníme. I když chcete, aby to druhá osoba nikdy nikomu neřekla, stejně se to většinou někdo další dozví. Klasika. To už je však na výběru přátel a dalších lidí, kterým se svěřujete.
Fajn. Radši končím s mýma psychokecama, zamotala jsem se do toho víc, než jsem předpokládala.
Gratuluji k dočtení, nudného, absolutně zbytečného článku. Dostáváte ode mě VŠICHNI zlatou medaili, za to, že jste to přečetli a neusli jste. Ne, omlouvám se, ale v příštím tématu týdne (které doufám už bude pro mě dostatečně vyhovující!:D) se polepším. Snad.

Kam dál